Když lékařka slyší diagnózu. O strachu, těle a novém začátku

Co se stane, když se odborné vědění náhle střetne s osobní realitou? Prof. MUDr. Lenka Borská, Ph.D. otevřeně popisuje moment diagnózy rakoviny prsu, vnitřní rozhodnutí nezhroutit se, ztrátu části těla i hledání nové identity ženy, lékařky a pacientky.

Tento text je autentickým přepisem rozhovoru, který vznikl pro Systers Akademie. Rozhovor jsme se rozhodly publikovat v plném znění a rozdělit jej do několika částí, aby zůstal zachován jeho obsah, hloubka i osobní rovina. Čtete 1. díl rozhovoru.

Co bylo pro vás nejtěžší v momentě, kdy jste jako preventivní lékařka slyšela diagnózu rakoviny prsu?

Když mi oznámili diagnózu rakoviny prsu, zastavil se na okamžik čas. Nešlo o žádnou akademickou teorii ani statistiku, kterou bych přednášela studentům. Šlo o můj život, mou tělesnou realitu a moji osobní zkušenost. Najednou se spojily všechny vědomosti, které jsem během let předávala dál, s něčím, co jsem musela prožít sama. V té chvíli jsem se ocitla na hranici mezi profesní rolí a ženou, která se musí vyrovnat nejen s onkologickou diagnózou, ale i s tím, že přijde o to, co pro ženu bývá nejcitlivější — o svá prsa.

Strach, který přišel, jsem ale odmítla vnímat jako konec příběhu. Vzpomněla jsem si na to, co celý život vysvětluji ostatním: že první rozhodnutí po diagnóze patří nám. Zhroucení nic neřeší. Proto jsem se zastavila, nadechla a rozhodla se jednat racionálně, klidně a vědomě — tak, jak bych vedla jakoukoli jinou ženu, která by v tu chvíli seděla přede mnou.

A právě tehdy jsem sáhla po psaní. Nepotřebovala jsem psát závěr života. Potřebovala jsem vytvořit nový začátek. Psaní mi pomohlo přetavit chaos v pochopitelnou strukturu, pojmenovat obavy a převést nejistotu do slov, která mají tvar a směr. Kreativita mi držela hlavu nad vodou, protože jí dávala práci, která nevede k panice, ale k soustředění.

A tak se zrodila první kapitola knihy Doktorka v růžovém — můj život s rakovinou. Nebyl to původní záměr. Připravovala jsem samu sebe na léčbu. Slova na papíře byla mou osobní terapií, oporou a zrcadlem. A ani jsem netušila, že se z nich jednou stane příběh, který bude pomáhat dalším ženám zvládnout jejich vlastní začátky.

Jak se ve vás propojila role odbornice a role pacientky? Pomohla vám odbornost, nebo to bylo spíše náročné?

Věděla jsem, co může přijít, znala jsem statistiky, možnosti a komplikace, a právě to mě ve chvíli diagnózy uvádělo do prvotní paniky. Přesto se role odbornice stala mojí oporou. Díky tomu jsem věděla, že je nezbytné udělat specializované doplňkové vyšetření a mohla jsem zvažovat i svou osobní integritu při dalším léčebném postupu.

Současně jsem si uvědomila, že samotná odbornost nestačí. Empatii sama k sobě, schopnost naslouchat vlastním potřebám a emocím, jsem objevila až jako pacientka. Začala jsem se ptát: co opravdu chci, co mé tělo potřebuje a jak chci žít dál. Právě tady se ve mně propojila nová role odbornice s rolí pacientky.

Odbornost mi poskytla vědomosti, zkušenost pacientky mi otevřela prostor pro citlivost, soucit a respekt k vlastnímu tělu, najít ztracenou sebelásku. Spojení obou rolí mi umožnilo rozhodovat s rozumem i se srdcem a nacházet novou sílu i v nelehké situaci.

Co vás osobně během léčby nejvíce překvapilo – v dobrém i náročném slova smyslu?

Když se ohlédnu zpět — nemoc a léčba mě zasáhly tvrdě, ale také otevřely oči a proměnily. Co mě nejvíc překvapilo v tom náročném slova smyslu, bylo, jak hluboký je dopad nejen na tělo, ale i na duši. Viděla jsem na sobě jizvy dlouhé desítky centimetrů, musela jsem se smířit s tím, že přijdu o prsa — část své identity a ženství.

I když jsem byla lékařka, profesorka, která učí o prevenci a léčbě, ten moment, kdy se díváte do zrcadla a tělo už nevypadá jako dřív, je jiný než jakýkoliv medicínský popis. Přiznala jsem, že i když jsem vděčná za to, že žiji, „s novým tělem jsem se nesžila“.

Ale právě v tom temném, těžkém období mě překvapilo, jakou má člověk uvnitř sílu. Ne jenom fyzickou — ale i psychickou odolnost: sílu přijmout, co přijít musí, sílu být k sobě upřímná, sílu znovu definovat, co pro mě znamená být ženou.

Překvapilo mě, jak moc může pomoci malý, tichý rituál — psaní. V ten večer po diagnóze, kdy jsem si napsala svým prsům nekrolog, jsem poprvé cítila, že i když ztrácím část těla, nemusím ztratit sebe.

A i v tom, co bylo dobré — moderní léčba, možnost zvolit personalizovanou cestu díky genomickému testu, který mi umožnil vyhnout se zbytečné chemoterapii — mě překvapilo, jak citlivá a účinná může medicína být.

Nakonec mě překvapilo, jak se moje vlastní definice sebe sama proměnila. Uvědomila jsem si, že nejsem jen „sada orgánů“, ale že jsem žena, která má hlas — a že ten hlas má váhu. Nemoc mi vzala, co jsem považovala za samozřejmost, ale dala mi něco jiného — vnitřní svobodu, odvahu mluvit a sílu sdílet svůj příběh.

prof. MUDr. Lenka Borská, Ph.D.
je lékařka, vědkyně a dlouholetá pedagožka Univerzity Karlovy.

Jako přednostka Ústavu preventivního lékařství v Hradci Králové propojuje moderní medicínu, vědeckou preciznost a lidský rozměr lékařské profese. Odborně se věnuje imunologii, preventivní medicíně a vlivu prostředí na zdraví, přičemž její práce zasahuje nejen akademickou sféru, ale i praktickou klinickou osvětu.

Významnou součástí jejího výzkumu je také aging – proces biologického stárnutí, jehož mechanismy zkoumá v souvislosti s imunitou a dlouhodobými dopady chronického zánětu. Ve svém výzkumu i výuce klade důraz na pochopení člověka v jeho celistvosti – od biologických mechanismů až po psychosociální kontext zdraví.

Je autorkou řady odborných studií, vyhledávanou přednášející a mentorkou mladých lékařů. V knize Doktorka v růžovém otevřeně sdílí i svou osobní zkušenost s onkologickou nemocí. Knihu najdete na Systers e-shopu zde.