Jak se vrátit zpět do svého těla: Ivy Kolcun o cykličnosti, uvolnění, síle i vášni

Ivy Kolcun je vzdušná akrobatka, performerka a psycholožka, která ve své práci propojuje tělo, pohyb, psychiku i ženskou cykličnost. V LIVE rozhovoru na IG Systers jsme si povídaly o tom, proč je důležité vracet se zpět do svého těla, jak poznat, že od sebe nejsme napojené, a jaké konkrétní cesty nám s tím mohou pomoct. Tady si můžete přečíst přepis rozhovoru.

Kdo je Ivy Kolcun a jak se dostala k tématu návratu do těla?

Možná tě Systers už dobře znají, ale možná nás poslouchá někdo, kdo tě ještě nezná. Kdybys o sobě měla říct tři nejdůležitější věci, jak by ses představila?

Ivy: Já vždycky říkám, že to je ta nejtěžší otázka, která vždycky přichází jako první. Já jsem vlastně vzdušná akrobatka, performerka, psycholožka a tak nějak to všechno dávám dohromady. A čím dál tím víc mi tahle symbióza začíná dávat smysl.

A jak ses dostala k tématu vůbec být ve svém těle?

Ivy: Mě k tomu přivedlo vnímání vlastní cykličnosti. Uvědomila jsem si, že když se jako žena dobře napojím na svůj cyklus, tak můžu lépe pracovat se svojí energií. Jedna z klíčových věcí pro mě byla vůbec si uvědomit, jak se v průběhu měsíce mění energie a nálady a začít víc vnímat ty signály.

Postupem času jsem díky tomu prohlubovala napojení na sebe samu. Uvědomovala jsem si, jak se cítím, když jsem uvolněná, když jsem ve stresu, a těch signálů jsem si začala víc všímat. A to mi pomohlo na každodenní bázi víc regulovat, jestli teď potřebuju spíš odpočinek, nebo naopak víc zabrat a někde se vybít. Ono to zní jednoduše, ale moje cesta k tomu byla docela dlouhá. 

Proč je dnes tak těžké být víc v kontaktu se svým tělem?

Já si myslím, že pro spoustu lidí to může znít jako něco nového. Můžou si říkat: „Tak být ve svým těle, to je jasný, ne? Kde jinde bych byla?“ Ale mám pocit, že to je dnes problém spousty lidí.

Ivy: Já si myslím, že ano. Máme technologie, pracujeme online, díváme se do mobilu a pořád jedeme hlavou. Myslím si, že hodně lidí ztrácí to napojení. Když se narodíme, tak je pro nás tělo to nejdůležitější. U dětí vidíme, jak reagují na bolest, všechno na nich poznáme. Ale dospělí už to buď regulují, nebo to často ani necítí.

Já jsem se dřív, než jsem začala signály těla víc vnímat, dostávala někdy do stavu, že mě zastavila až nemoc. Že jsem prostě jela, jela, a pak jsem byla najednou nemocná. Nebo jsem se dostávala až do stavu úplného vyčerpání. Šla jsem třeba někde po ulici, sedla jsem si na lavičku a nebyla jsem schopná dojít ani do metra, protože jsem byla vyčerpaná. Tehdy mi nedocházelo, že bych se třeba mohla víc vyspat nebo si dát nějakou meditaci. To je stav zhruba před deseti lety. 

Jaké signály můžou ukazovat, že nejsme napojené na sebe?

Když mě ještě nezastavuje nemoc ani totální vyčerpání, jaké signály mě můžou upozornit na to, že úplně nejsem v tom svém těle? Že jsem od sebe odpojená?

Ivy: Z mojí zkušenosti je to i to, že člověk někdy neví, co ho vlastně baví nebo co by se mu chtělo dělat. Takové zdánlivé věci. Já jsem třeba až v posledních letech víc objevila svoji vášeň pro divadelní představení. Nějakou dobu zpátky by mě to ani nenapadlo. A kde se to najednou vezme? Za mě se to vezme v tom, že člověk uvolňuje svůj potenciál a nachází svoji vášeň - to, co ho baví a kam ho to táhne.

Takže možná právě stav nějakého prázdna, nebo že pořádně nevím, co je ta moje jiskra nebo vášeň, taky může být jedna z věcí, kdy nejsem napojená na sebe. Myslím si, že ženy mají větší tendenci vycházet vstříc potřebám jiných lidí, víc potlačovat sebe a zaměřovat se na to, jak udělat prostředí harmonické pro někoho jiného. A takové to postupné upozadění sebe ve prospěch druhých nás odpojuje od sebe samých.

Téma hranic je pro mě do teď velmi aktuální a myslím, že je to takové nekonečné téma. Přijde mi hodně zajímavé, že když si člověk dovolí vytvořit prostor pro vnímání toho, co potřebuje a co aktuálně prožívá, tak se někdy možná nestačí divit, co se vyvalí.

Co se stane, když své tělo nevnímáme včas?

Můžeš dát nějaký konkrétní příklad?

Ivy: Já jsem byla dřív hodně workoholická a jednou jsem byla na masáži, která mě hodně uvolnila a dostala mě do těla. Ten masér mi říkal, ať si další den dám volno. Já si říkala: „Ty jo, tak teď si fakt nedám volno, to nejde.“ Ráno jsem otevřela počítač a dostala jsem se do takového stavu, že jsem úplně začala hystericky vřískat na ten počítač, protože tam byl najednou až takový odpor vůči online práci a vůči tomu zahlcení.

Ten odpor jsem si předtím nedokázala uvědomit, protože jsem nebyla tolik v kontaktu s tím, že mě to třeba už štve. Dneska už to dokážu zvládnout i bez vřískání na počítač. Už vím, že když mám něčeho dost, nechci v tom být, jsem unavená..., tak to zavřu, projdu se, něco udělám. Ale tehdy jsem ještě nedokázala vnímat, že už je tam ten vnitřní odpor, až to šlo do takového extrému.

A může takový návrat do těla způsobit i to, že třeba nezačnu mít tenhle pocit jen ke své práci, ale i k některým lidem v mém okolí?

Ivy: Já si myslím, že jo. Pokud mi třeba něco dlouhodobě vadí nebo překračuje moje hranice, ale já to nedokážu včas vnímat, tak se může stát, že člověk bouchne. Je naštvaný na toho člověka, na tu práci nebo na cokoliv jiného. Takže ano, myslím si, že to může ventilovat vůči čemukoliv, co má pocit, že způsobilo diskomfort. Ale kdybych byla schopná včas vnímat, že už to jde přes moji hranici, tak bych se třeba do toho extrému nemusela dostat. Zní to hezky, ta praxe je trochu náročnější, ale minimálně vědomí je důležité.

Jaké jsou konkrétní cesty zpět do těla?

Ty jsi mluvila o tom, že ses k tomu dostávala přes svoji cykličnost. Jenže když se člověk poprvé setká s cykličností, často to vypadá tak, že začne studovat cyklus, zapisovat si ho do tabulek a číst knížky. Tím se ale z hlavy moc nedostane. Takže pokud chci svoje tělo víc vnímat, jaké jsou konkrétní cesty?

Ivy: Pro mě byla hodně důležitá jóga. Konkrétně tradiční tantra jóga, kterou provázím i na Systers Retreatu. Ta je za mě skvělá v tom, že vede do hlubokého uvolnění. A mně se strašně líbí přístup mého učitele, který říká, že skutečná změna začíná uvolněním. Mně to přijde jako hodně pravdivá věta, protože až skrz hluboké uvolnění jsem třeba i já navnímala, že jsem hodně unavená. Že jsem během té jógy začínala usínat, nebo se začaly vyplavovat různé emoce. Člověka kolikrát překvapí, co se začne dít, když si dovolí nic moc nedělat.

Když tou jógou provázím, tak pro některé lidi je náročné už jen zavřít oči a být sám v sobě se zavřenýma očima. Je to někdy stresující, protože se vždy začně něco vynořovat. Je ale zajímavé pozorovat, co se stane, když si dovolím takové jedno velké nic.

Proč jsou tak silné aktivní meditace?

Ty už jsi zmínila jógu. Co třeba dalšího?

Ivy: Já tomu říkám Bodyfulness a ten koncept stojí na čtyřech pilířích. Ale když začnu tím uvolněním, tak pro mě byla cesta i skrz aktivní meditace, vlastně aktivní OSHO meditace, kde uvolnění přichází skrz dynamický pohyb.

Člověk se třeba vytřese, vyskáče, vytančí. To klidně můžete zkoušet i doma. Fakt jen to, že se člověk začne třást, udělá nějaké zvuky... Známe to od zvířat. Zvířata se taky, když se něco stane, oklepou. Tělo něco dělá. A za mě právě to třesení je zajímavá forma, kde se tělo jednak zaktivuje a jednak je to i taková vnitřní masáž. Třeba v kundalini meditaci bývá první fáze taková, že se člověk patnáct minut v kuse třese. A je to potom i vnitřní masáž. Tím třesením vlastně promasírujeme zevnitř svaly, tkáně, orgány, ke kterým se člověk běžně nedostane.

Já to jen doplním pro ty, kdo OSHO meditace neznají. Většinou trvají kolem hodiny a je super s nimi začít třeba ve skupině. Ve větších městech existují skupiny, kam můžete přijít a přidat se. Není to nic extrémně složitého, i když fyzicky to trochu náročné být může.

Ivy: Rozhodně. Já jsem je taky objevila skrz retreaty a pro mě je to fascinující metoda. Jen jsem se třeba dřív naučila jednu důležitou věc: nevynechávat klidovou fázi. Nejdřív jsem si říkala, že nemám čas, že mě ta klidová fáze nebaví, tak jsem si doma dělala jen tu aktivační část - třesení, dýchání, rozvíření energie. Ale ono mi to vlastně nepomáhalo.

Když totiž člověk tu energii rozvíří, ale potom nedá prostor, aby se něco poskládalo, tak pak vstane a jde dělat práci a zůstane v něm jen chaotická energie, která nemá prostor dosednout. Takže tohle jsem se naučila a snažím se na to myslet. Vždycky si tam dát aspoň chvíli prostoru, že když se rozhýbu, tak mám i možnost zklidnění.

Proč není všechno jen o uvolnění?

Mluvily jsme o uvolnění. Pojďme k těm dalším pilířům Bodyfulness.

Ivy: Další je za mě síla. Protože i z mojí zkušenosti jsem nějakou dobu měla dojem, že všechno je jen o uvolnění, že když chci být v pohodě, tak se musím hlavně uvolnit. Ale už mě to někdy nebavilo. Někdy se mi fakt nechtělo uvolňovat, potřebovala jsem spíš jít do nějakého výkonu nebo mít pocit síly.

Dělám vzdušnou akrobacii na šálách, která je hodně se silou spojená, a nějakou dobu jsem tam měla pocit, že bych měla být hlavně v uvolnění. A pak mi došlo, že ne. Že naopak někdy je hodně intenzivní trénink, kdy na konci ze mě leje a už nemůžu a svaly bolí, taky skvělý.

Mám pocit, že to je i jedna z věcí v rámci dlouhověkosti: trénovat svaly, posilovat svalově-kosterní systém. A jedna z věcí, ke které má přístup víceméně každý, je třeba aspoň posilování úchopu. Člověk nemusí dělat šály. Může jít na nějaké hřiště nebo si doma najít něco, na čem se zavěsí, visí, pracuje se svojí vahou. Přijde mi fajn, aby si člověk našel něco, co ho baví a kde jde trošku za svůj komfort, víc do svalů, do síly. Aby to nebylo jednostranné, že se budu jen uvolňovat, ale úplně zapomenu na tu část posílení.

Protože když posílím tělo, tak tím posiluju i mentální kapacitu. Pokud dokážu jít v něčem za svůj komfort na fyzické úrovni, pomáhá mi to posouvat i mentální odolnost.

Jak poznat, jestli jsem opravdu unavená, nebo jen líná?

Tohle mi přijde strašně důležité. Někdy člověk fakt neví, jestli potřebuje odpočinek, nebo naopak pohyb.

Ivy: Přesně. Za mě je důležité vnímat svoje tělo, aby člověk nešel slepě do záhuby. Aby to zase nebylo o tom, že se úplně sedřu, budu makat a ten workoholismus, který dokážeme mít na mentální úrovni, přenesu do fyzické. Že budu trénovat hlava nehlava a nedám si prostor pro odpočinek a regeneraci. Je to o balancu a o vnímání.

Je opravdu důležité naučit se vnímat, jestli jsem unavená, nebo jen líná. To je taková věc, kterou hodně lidí zná. Už se mi nikam nechce, ale nakonec někam jdu, něco udělám a mám z toho strašně dobrý pocit. Já jsem tohle kolem tréninku zažila mockrát – dneska se mi fakt nechce na trénink, ale pak tam jdu a zjistím, že mi vlastně jen chyběl pohyb.

Takže hranice mezi leností a vyčerpáním může být někdy těžko detekovatelná.

Ty jsi mluvila i o síle na mentální úrovni.

Ivy: Ano. Pro mě je síla i to, že kolikrát něco odkládáme, do něčeho se nám nechce, máme nějaké téma, o kterém se nám těžko s někým mluví, ale stejně nás to pořád zaměstnává. Pořád si nějakou myšlenku nebo úkol nesu v hlavě, myslím na to a bere mi to energii. A je zajímavé udělat si alespoň jednou za čas revizi a říct si: „Tak dobře, udělám tu věc, do které se mi nechce.“ Tak ji trochu posunu. A s tím může přijít obrovská úleva, kterou si ale člověk neuvědomí, dokud to neudělá.

Jak souvisí svoboda s cykličností?

Zajímají mě ty další dva pilíře. Ty jsi říkala svoboda a vášeň. 

Ivy: Já mám se svobodou hodně spojenou právě cykličnost. Možná to není na první pohled úplně jasná linka, ale když jsem nad tím víc přemýšlela, došlo mi, že napojení se na cyklus je strašně osvobozující.

Pro mě osobně bylo extrémně osvobozující si uvědomit, že to má nějaký rytmus. Že někdy budu unavená, někdy víc naštvaná nebo podrážděná, že se ty výkyvy dějí. A že to tak je. A že vůči tomu nemusím bojovat, nemusím být naštvaná, že „proboha, co se to děje“. Samotné to uvědomění mi pomohlo k větší lehkosti a přijetí. Když nebudu bojovat proti únavě nebo podráždění a budu vědět, že to můžu očekávat, tak se můžu víc uvolnit a mám větší svobodu rozhodnout se, jak na to zareaguju. 

Za mě je cyklus nástroj osvobození. A není to jen nástroj pro ženy. Když muž přijme u své partnerky nebo žen ve svém okolí fakt proměnlivosti, může to být osvobozující i pro něj. Nemusí kolem toho být tolik smutku nebo nepochopení, proč to zase takhle je. Prostě to tak je a bude to tak pravidelně.

Co znamená dát tělu svobodu v pohybu?

Ty jsi mluvila ještě o druhé rovině svobody.

Ivy: Ano. Pro mě je zajímavé, když si člověk dovolí udělat pohyb bez toho, aniž by si vědomě říkal, co přesně má dělat. Někdo to zná jako intuitivní tanec. Zkrátka dát si prostor pro to dělat, co se mi chce.

Já jsem měla hezké zážitky třeba při cestování, na Madeiře nebo na Tenerife, kdy jsem byla na nějakém výletě, zůstala jsem na jednom místě a prostě tam jen byla. Poslouchala jsem hudbu a reagovala jen na impulzy, které vycházely z těla. A nakonec jsem se dostala do bodu, kdy jsem někde na útesu tančila, běhala ze strany na stranu. Ale to nebylo, že bych se rozhodla: „Teď půjdu na útes a budu tam tančit.“ Bylo to něco, co přišlo ve chvíli, kdy jsem si dala prostor dělat jen to, co se mi chce.

V běžném pracovním týdnu to samozřejmě nejde vždycky takhle ve velkém. Ale i ten občasný zážitek toho, že si dám prostor vyslyšet, co z těla jde ven, mi přijde zajímavý. Někdy to může být jen to, že se procházím po lese a najednou mě napadne, že bych chtěla jít bosa. Ne že nechci mít boty z principu, ale chci fakt cítit tu hlínu. A je to o tom jemném vnímání signálů, co vlastně tělo doopravdy chce.

Jak se z návratu do těla rodí vášeň?

A co tedy ta vášeň?

Ivy: Za mě je vášeň takovým vyústěním. Jak jsme se bavily na začátku o tom, jak člověk pozná, že třeba není úplně dobře v těle – že ho může zastavit nemoc, nebo třeba jen neví, co ho baví – tak za mě to probouzení sebe sama a svého potenciálu směřuje k tomu, že si můžu uvědomit, kultivovat a realizovat to, kam mě to táhne. Co mě energizuje, co je pro mě naplňující a vyživující.

Je to i o tom, jak často si člověk klade otázku: „Co mě láká? Kam mě to táhne?“ A jak často si to zároveň blokuje tím, že si říká: „Ježiš, to je blbý, to bych neměla, jsem na to stará, nebo moc mladá.“ Takové ty překážky, které si umíme postavit do cesty tomu, co by nás opravdu bavilo.

Když se podívám sama na sebe do doby, kdy jsem byla víc hranatá a nebylo pro mě myslitelné si někde jen tak tančit, tak by mě ani ve snu nenapadlo, že bych mohla někdy hrát divadlo. A v momentě, kdy jsem se začala víc dostávat do kontaktu s tím, co mě baví a zajímá, se to začalo realizovat.

Vidíme to i na kempech. Na začátku přijedou ženy, kterým se třeba ani moc nechtělo do ženské skupiny, nebo jsou v hodně výkonovém módu. A během těch čtyř dnů se kolikrát skokově někam posunou a uvědomí si, že potřebují do života zapojit víc nějakou kvalitu. Dát si víc čas pro sebe. Začít s nějakou aktivitou, pro kterou si doteď nedávaly prostor.

Ty už jsi to zmínila několikrát. Mluvila jsi o Systers Kempu, který se teď nově jmenuje Systers Retreat. Možná ho rovnou trochu představ, protože to je jedna z příležitostí, kde je možné se s tebou potkat a na těchto věcech pracovat.

Ivy: Čeká nás to v červnu a bude to v Božím místě v Novohradských horách. Je to prostor, který spolu s Victorií a Mončou Wikarskou vytváříme právě pro svobodu, pro bezpečné prostředí, krásné místo, skvělé jídlo a program, který jsme za ty roky už vypilovaly.

Provázíme tam ženy jógovou praxí, meditační praxí, Monča dělá krásný self-care rituál, Vici dělá skvělé meditace a já tam dělám i OSHO meditace. Jsou to aktivity, které je fajn zažívat ve skupině, protože skupinové pole hodně podporuje uvolnění, i vybití.

Já jsem vždycky fascinovaná tím, že kolikrát stačí čtyři dny na to, aby se člověk skokově někam posunul. Aby si uvědomil, že potřebuje do života zapojit víc nějakou kvalitu. Dát si víc čas pro sebe. Začít s nějakou aktivitou, pro kterou si doteď nedával prostor. Protože najednou má žena čas být sama se sebou i s ostatními ženami v podporujícím poli, může se nadechnout, zregenerovat a vykročit.

Jedna jednoduchá věc, kterou může udělat každý den každá z nás

A mám pro tebe poslední otázku. Pokud bys měla poradit jednu jedinou věc, když chce žena začít víc pracovat se svým tělem a víc se napojovat na své tělo, co by to bylo? Něco jednoduchého, co může dělat každý den.

Ivy: Poradila bych vyhradit si aspoň pět minut na zklidnění a zvědomění toho, jak se vlastně cítím. Stačí jen takový scan od hlavy k patě. Je někde nějaké napětí? Tak ho zkusím uvolnit. Cítím nějaký přetlak? Tak se vytřepu jak pes. Vlastně se trénovat v tom, že vnímám, jak se cítím a co potřebuju, a zkusit na to reagovat. Ono se to potom otevře. Vím, že to může být pro začátek náročné, pro mě to bylo taky náročné, ale vyplatí se to.