Laskavost k sobě a odvaha být vidět – rozhovor s Ivy Kolcun

Začneme změnou: Rozhodla ses vystupovat pod novým uměleckým jménem. Co tě k tomu vedlo a co pro tebe tahle proměna znamená?

Moje tvorba mě začala přerůstat a vlastně nebylo jasné, kdo za ní stojí. Tak jsem se rozhodla to lidem – i sobě – zjednodušit. Debutová obnaŽENA se za ty roky už docela propsala do povědomí. Jenže pak se k tomu přidala přistiŽENA, Blue Secret Show. A kromě divadelních projektů působím taky sama za sebe jako profesionální vzdušná akrobatka a bodyfulness terapeutka, potkat jsme se mohly třeba na Systers kempech. Dlouho jsem si lámala hlavu nad tím, jak zastřešit všechno, co tvořím, a jestli to vůbec jde. Až jsem se vrátila k původní podstatě – moje “umělecké” jméno vychází z mého civilního jména, jen je zkrácené a přímočařeji napovídá, jak mě mají lidé oslovovat. Ivy Kolcun (z Ivana Kolcunová). A musím říct, že je to úleva. Jako bych víc našla sama sebe. Je to zajímavé cvičení sama sobě postavit celý web, zamýšlet se nad provázaností a přínosem své tvorby. A z dosavadních reakcí mám pocit, že se mi to celkem povedlo.

Tvoje práce je hodně spojená s ženskou zkušeností a tělem. Jak ženskost prožíváš ve své tvorbě dnes – a liší se to od toho, jak jsi ji vnímala třeba před pár lety?

Přestala jsem ji brát jako překážku. Dřív jsem se třeba dost obávala, aby mi menstruace nevyšla zrovna na den, kdy mám hrát představení. Díky obnaŽENĚ jsem dost detailně prozkoumávala, jak se v jednotlivých fázích cyklu cítím ve svém těle, kdy můžu očekávat více energie, kdy naopak potřebuju zvolnit. A možná jsem na sebe v důsledku těchto nových “znalostí” někdy vytvářela až přílišný tlak – teď musím odpočívat. Teď bych měla mít energii. Teď budu kreativní, když jsem přece v “kreativní fázi” (pre-menstruační). Jsem od podstaty dost výkonově zaměřená, takže jsem si dokázala i v téhle oblasti najít ten svůj bič, který mě pořád k něčemu hnal. A mám pocit, že postupem času se opravdu uvolňuju do přijetí toho, co je. Právě teď. Cítím, že mám v důsledku menstruace méně energie a zrovna mám hrát? Ok, v pořádku, tak prostě udělám aktuální maximum a užiju si to, jak to jde. Neznamená to, že to bude horší představení. Jen bude možná trochu jiné. Ten největší tlak a očekávání nakonec nejvíc vyvíjíme sami na sebe.

PřistiŽENA, moje novější dílo, hrabe hodně hluboko do lidské podstaty. Ani ne nutně ženské, ale lidské. Dotýkám se v ní silných témat jako je zkušenost se zneužitím, pocit ztráty kontroly nad vlastním tělem, ale taky plnění si svých snů. Vypráví o tom, co zraňuje i co uzdravuje – o pádech, které otevřely cestu k novým začátkům. Tady ta proměnlivost života přesahuje cyklickou pravidelnost. A já – jako žena i performerka – používám tělo jako prostředek vyprávění. Přes něj otevírám zkušenosti důvěry, odvahy, boje se sebou i laskavosti k sobě, které si diváci a divačky můžou prožít po svém.

Sdílíš i velmi intimní témata. Jaké reakce od žen a mužů tě nejvíc překvapily nebo dojalo tě, že tvé dílo někomu pomohlo něco otevřít?

Nejvíc mě překvapuje samotný fakt, že ty představení mívají až terapeutický efekt. A začlo mi to docházet až díky desítkám zpětných vazeb, které se po obnaŽENĚ začaly hrnout. Jako třeba:

“Více se teď opečovávám, abych nejela na dřeň.”

“Během představení jsem plakala, nejednou, ale vnitřně jsem měla krásný pocit… Že můžu být pyšná na to, že jsem žena!”

“Postupem roku jsem tu informaci ‚I taková jsi v pořádku‘ vstřebávala a začala ji žít.”

“Emočně nejvíc zasahující představení, jaké jsem kdy viděla. Doporučuji každé ženě.”

“Podpora pro ženy, které bojují samy se sebou.”

“Přála bych si, aby to viděl celý svět.”

“Vemte své dcery, do budoucna ušetříte za terapie :D “

A po přistiŽENĚ mi zase chodily zprávy, že se lidi odvážili mluvit a řešit věci, které dlouho odkládali, nebo že je to namotivovalo znovu začít tvořit. A to všechno dohromady mě dojímá. Že v podstatě s kusem hadru na jevišti se dají udělat věci, které někomu změní život.

Jaká představení můžeme navštívit ještě letos a na co se můžeme těšit v příštím roce?

Tahle podzimní sezóna je dost výjimečná. Poprvé uvedu obnaŽENU i přistiŽENU v Brně a ještě k tomu v divadelně poměrně netradičním prostoru – v krásném Cabaret des Péchés v centru Brna. Kabaret je zároveň domovskou scénou Blue Secret Show, kterou koprodukuju se Zoryou Blue, mojí dlouholetou kamarádkou a za mě velmi charismatickou burlesque performerkou. Všechny tři představení hrajeme taky v Praze. Obě “-ŽENY” v branickém Divadle BRAVO! a naši snovou burleskně-akrobatickou show v Theatre Royal. Vidíš, teď se hodí ten jeden web, kde mám přehled všech akcí na jednom místě.

Rok 2025:

obnaŽENA: 8. 10.  Praha, 14. 10. Brno

přistiŽENA: 5. 11. Brno, 16. 11. Praha

Blue Secret Show: 3. 10. Brno, 29. 11. Praha

Těším se moc. A fascinuje mě, že někdo přišel na obnaŽENU už třeba pětkrát. A příští rok… Jste se s těmi otázkami sešly 🙂. Zrovna včera mi přišel mail od produkční z Letní Letné, co plánuju na 2026. Já zatím neplánuju tvořit něco dalšího. Spíš si dlouhodobě přeju to, co už je vytvořené, dostat k co nejvíce lidem. Protože z těch ohlasů vnímám, že jim to něco dává – radost, podporu, povzbuzení, inspiraci, dojetí nebo i nové informace.

Máš nějaké rituály nebo zdroje, které ti pomáhají udržet si tvořivost a vnitřní sílu?

Číslo jedna je příroda. Nabíjí mě chodit na místa, které neznám, prodírat se houštím, chodit naboso v blátě. Ale taky sedět hodiny na útesu a koukat na moře. Loni jsem prošla kurzem komunikace se zvířaty a rostlinami – a zážitek toho, kdy mluvíš se stromem a cítíš impuls, že ho fakt chceš obejmout, byl hodně silný a zdrojující. A od té doby to občas dělám. Jdu do lesa a řeknu si o podporu. Jinak mám ale spíš paletu věcí, ze které vybírám, než že bych měla jeden rituál, který s železnou pravidelností opakuju. Dlouhodobě se snažím o jedno – vnímat, co se ve mně děje, a čím se můžu podpořit. A někdy je to jóga, jindy box, tanec, masáž, sauna, meditace. A samozřejmě síť lidí kolem mě. Nedávno jsem potkala kamaráda, který vypadal hodně vyčerpaný životem. Jeho postoj byl, že by měl všechno vždycky zvládnout sám. Tak jsem mu sdílela ten svůj – že já nemít kolem sebe “spolupracující tým” složený ze svého terapeuta, psychiatra, ulítlých ezo kamarádek i pragmatických kamarádů, blízkých přátel a podporující rodiny, tak to jen sama se sebou nedám. A jednou za čas mi přijde hodně užitečné udělat větší reset – ať už formou dlouhé dovolené nebo zkušenosti změněného stavu vědomí (pod terapeutickým vedením). Aspoň to funguje mně – dostat se do většího nadhledu a pořádně se nadechnout.

Na tvých stránkách i v rozhovorech často zmiňuješ tělesnost. Jak se ti daří hledat rovnováhu mezi tělem jako médiem a tělem jako tvým domovem?

Ty jo, to je fakt krásná otázka, díky za ni. Médium nebo domov. Upřímně jsem se nad tím takhle odděleně ještě nezamýšlela, ale vlastně to dává obrovský smysl. Nad postelí mi visí velký plakát, který mi kdysi darovala má velmi blízká přítelkyně: “Coming home to your body”. A ten mi každý večer i ráno připomíná, že tělo je to jediné, co doopravdy máme. Ta rovnováha hodně souvisí s těmi zdroji, o kterých jsme se bavily před chvílí. Příroda, wellness, přátelé. Něco, co mě jakoby “vrátí zpátky” do těla, do středu. I když jsem z něho fyzicky samozřejmě nevystoupila. Když jsem před rokem odehrála premiéru přistiŽENY, nečekala jsem, co to se mnou udělá. Já na tom jevišti nejsem v roli. Jsem tam autenticky sama za sebe. Takže se probudily různé vzpomínky, protekly emoce od bezmoci přes vztek, vyčerpání ale i euforie a radost. Slušná horská dráha. A lidi to cítili. Jedna paní mi pak napsala, že děkuje, že jí to představení dodalo motivaci pro život. Trvalo mi tak týden se “vrátit k sobě”. Chodila jsem pak hodiny po lese, nořila se do studené vody, obnovovala pocit hranic vlastního těla. Reprízy už tak náročné nejsou, zvykám si. Ale i tak – koukejte chodit do divadla, když už mám nějaké termíny – protože je za tím vším dost práce nejen předtím, ale i potom 😃.

Jak vnímáš prostor žen v současném uměleckém světě? Otevírá se, nebo stále narážíš na limity?

Nevím, jestli na tuhle otázku umím odpovědět. Já osobně nenarážím na nějaké limity proto, že jsem žena. A za ostatní performerky a tvůrkyně si netroufám mluvit. To, co je ale pro mě nekonečná výzva – jak dobře odkomunikovat to, co tvořím a zaujmout pro to lidi. Já vím, že když už lidi na představení přijdou, tak 80-90% z nich, si z toho něco odnese. Jenže být performerkou je jedna věc. Ale mít silné PR, brand, marketingovou strategii a prostředky na její realizování, komunitu, psát granty a hlavně v nich uspět, oslovovat potenciální mediální partnery, komunikovat s festivaly a divadly… To je práce na několik úvazků pro několik schopných lidí. Nestěžuju si. Je to prostě výzva. Umění je podnikání jako každé jiné. Třeba Eliška Brtnická, jedna z top českých akrobatek, na tohle téma dokonce připravuje inscenaci Round table, o které píše, že to je “lehce komická zpověď akrobatky o byroakrobacii”. Když po představení nechám lidi sáhnout na šálu, bývají hodně překvapení, že pruží a klouže a že asi teda není úplně jednoduché se na ní udržet. A druhé překvapení přichází záhy, když zjistí, že více času trávím za počítačem, než na šále. Odehrát samotné představení už je ta třešnička na dortu. To je za odměnu.

Co by sis přála, aby si ženy odnesly z tvého představení a z tvé práce obecně?

Laskavost k sobě. Hlubší přijetí sebe sama. Citlivější vnímání toho, co doopravdy potřebujou. Jsou to samozřejmě i moje velké témata, které se sama už roky učím a prohlubuju. Ale tím spíš vnímám, jak moc jsou důležité. Mít se ráda a hledat cesty k sobě samé. Protože vztah k sobě je základem pro všechny ostatní vztahy. A ono to může mít různé podoby – zastavit se, navzdory pocitu, že se beze mě zboří svět; začít s blízkými mluvit o tématech, které už dlouho visí ve vzduchu; zdravě se naštvat a nebát se zakřičet, když to potřebuju; nebo se jen zastavit před zrcadlem a podívat se sama sobě do očí. A ustát ten pohled. To jsem já. Se všemi svými zvláštnostmi.